DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
 

Rybarina.eu - Lov kaprů a sumců‚ stránka o rybaření

Volání divočiny a splněný sumčí sen

Volání divočiny a splněný sumčí sen

Začátkem každého roku bývám už tradičně nervozní z toho, jaké výpravy za rybami mě v nové sezoně čekají, do jakých že končin mě moje dobrodružná povaha zavede a také s jakými úlovky se během mých toulek kolem rozličných vod setkám. Přírodu, vodu a její obyvatele miluji od dětství…….rybařinu a cestování jsem si zkrátka vybral za svou lásku a životní cestu . Dobrodružství pro mě začíná už ve fázi plánování a tomu se právě mohu věnovat za dlouhých zimních večerů a v hlavě si přehrávat v jakém duchu se ponese kvapem se blížící rybářské šílenství. Neznám nic lepšího, než po dlouhé, leckdy i strastiplné cestě stanout na břehu řeky z mých snů a cítit tu volnost , svobodu, nadšení i napětí, co se zde během následujících dnů všechno může odehrát. Směs emocí, které v takových okamžicích pociťuji může pochopit nejspíš pouze rybář, lovec nebo jiný nadšený obdivovatel a milovník přírodních kulis. Letos však bylo vše jinak ……na přelomu roku se nám narodila krásná holčička a já poprvé za dlouhou dobu žádné nutkání opustit domov nepocítil. Naopak jsem všechen čas trávil v rodinném kruhu, kde jsem pomalu zjišťoval , že úsměv miminka je pro mne najednou víc, než pověstné volání divočiny. Navíc jsem byl měsíc po operaci tříselné kýly a na dotaz jestli mohu vyrazit na sumce si lékař jen významně poklepal na čelo takže jsem usoudil ,že rodinné zázemí je pro letošní jaro to jediné pravé ořechové. Ale jak už to tak bývá, člověk může mít plány jakékoliv a stejně je nakonec všechno jinak. Začátkem března zvoní telefon….na druhém konci kamarád Honza praví, že jim další kamarád Václav z pracovních důvodů na poslední chvíli odřekl účast na plánované akci na řece PO v severní Itálii. Pojeď ty kámo….dítě už máš odrostlé, budou mu 3 měsíce a kýla to je sranďička…..byl Honza se vším rychle hotov. Samozřejmě kategoricky odmítám …..jsem totiž jiný člověk, rodinný typ a ještě k tomu po vážné nemoci…ujišťuji sám sebe. Tak si to aspoň nech projít hlavou kámo a kdyžtak se ozvi, povídá parťák a jelikož mě dobře zná, s klidem pokládá telefon. Nazítří jdu vše promyslet do oblíbené restaurace, kde s kamarády pořádáme pravidelné rybářské schůze. Po několika pivech a doušku něčeho ostřejšího je můj pohled na situaci samozřejmě o poznání pozitivnější……kýla se už dobře hojí a doktoři také přece nejsou vševědi a i zapřísáhlý a nefalšovaný rodinný týpek si přece čas od času může dopřát pánskou jízdu….zvlášť když jde jen o ryby. Abych si to druhý den nerozmyslel pro jistotu píšu rovnou sms Honzovi……počítej se mnou kámo, máš pravdu, co doma …..jedu taky. Odpovědí mi přijde jen úsměvný smailík značící, že přítel s tím tak nějak počítal. Zbývá nejtěžší část….představit plán ženě a dceři což také činím ihned po návratu z osvěžovny …..dokud kuráž nevyprchá. To je samozřejmě nadsázka, protože Petra je také rybářkou tělem i duší a pro takzvané volání divočiny má pochopení. Pro co ale pochopení rozhodně nemá, je odjezd na extremní výpravu do zahraničí s nedoléčenou kýlou. Jestli si s tím něco uděláš, tak domů ani nejezdi a za mnou s tím nechoď……hudruje a jelikož dobře zná mé hypochondrické sklony, divit se jí ani nemohu. Vždyť na operaci jsem se odhodlával víc jak půl roku a kdybych mněl co odkázat, sepsal bych snad před nástupem do nemocnice i závět. A se svými obavami ze zákroku jsem se svěřoval jak jinak, než převážně doma. Nakonec vše utichlo a já začal pomalu připravovat návazce, hledat všude možně i nemožně v bytových zákoutích, dobře na zimu uklizené rybářské vybavení a balit se na cestu. V pátek 20. března konečně vyrážíme v sestavě já, Honza, Jindra a další dva kamarádi Tomáš řečený“ plasťák“ a Martin jemuž nikdo neřekne jinak než“ kafožrout“. Po vypití kávy, totiž tuze rád pojídá logr s cukrem a se zlou se potáže každý číšník či servírka, pokud mu v dobré víře chtějí od stolu odnést hrneček s jeho lahůdkou. Cesta uťíká ,debaty a plány jsou v plném proudu a tak než se nadějeme, jsme v přístavu poblíž městečka Porto Viro. Zde máme zamluveny dvě lodě….lépe řečeno dva rybářsky pojaté houseboaty od firmy Fishingholiday, které se na příštích 6 dní a nocí stanou naším domovem. Plán je takový, že Honza,Jindra a Plasťák budou lovit z jedné lodě a já s Kafožroutem zůstaneme jen ve dvou na lodi číslo 2 . Nějaký ten proviant máme společný, tak je dohodnuto kotvit nedaleko od sebe, což se jeví jako rozumný nápad. Pád je těžká a nebezpečná řeka, kde není radno spoléhat jen sám na sebe a pomoc přátel se někdy může zatraceně hodit. Vyplouváme z přístavu, ale prognóza není vůbec příznivá……voda se v důsledku vytrvalých dešťů zvedla dost nad obvyklý stav a s tím bývá v jarních měsících bohužel spojené i její ochlazení. Přesněji řečeno z 11 stupňů spadla teplota na pouhých 9 a to je k úspěšnému lovu sumců hodně málo. Utěšuji se myšlenkou, že za takovýchto podmínek sice není možné očekávat mnoho akce,nicméně když už v takové vodě záběr přece jen přijde je, často od ryb gigantických rozměrů. Třeba budeme mít štěstí, říkám si …ale příliš tomu nevěřím. Jak už to na Pádu bývá, je první noc ve znamení odpočinku po dlouhé cestě , nošení věcí do lodí,namáhavému vybalování a přípravám k lovu. Je už téměř pravidlem, že první noc se záběr neudělá ani kdybychom se na hlavu stavěli….alespoň na mojich výpravách do Itálie to je víceméně jistota. V dalších dnech prozkoumáváme rameno řeky v blízkosti moře, ale nedaří se nám. Jen kolegové ze sousední lodě v noci měli záběr od dorostence kolem 130cm. S Martinem zkoušíme vše možné i nemožné…..jednu noc dokonce kotvíme v mělké laguně, kam jak tušíme sumci vyjíždějí z jara lovit všudypřítomné kapry,cejny a karasy. Počasí které panuje však zatím do lagun a slepých ramen menší rybky nenatáhlo ….jak brzy zjistíme. Je zima, ledový vítr a každou chvilku prší a tak i vidina sumce samotáře, který by se sem pod záštitou tmy vydal se tak nějak rozplývá. V podobném duchu kdy převládala chmurná nálada, místy až beznaděj kterou zaháníme každý po svém……Martin kávou s vynikajícím přeslazeným logrem a pivem, zatímco já hlty dobré hruškovice ,případně rumu ubíhá den za dnem a nezadržitelně se nám přibližuje konec našeho jarního výletu. Předposlední den od rána prší tak,že na palubu je možné vylézt pouze v kvalitní plášťěnce , kterou já samozřejmě nevlastním a tak zachumlaný ve spacáku jen tiše ležím a vyčkávám na příležitost vyjet alespoň na malou chvilku na vodu překontrolovat nastražené montáže. Chvilku před setměním jsou mé prosby vyslyšeny…….neprší. Rychle do člunu plného vody……vylévat ho na to čas nemáme, velí Kafožrout a já chtě nechtě musím souhlasit. Tma je tu co nevidět a kontrola by pak byla podstatně ztížena. Svlečený do trenek vyrážím v pojízdném bazénu, který náš člun připomíná nedbaje zimy ani větru. Všechno je jak má být, jen na jednom prutu chybí nástražní rybka……rychle ji měním za novou a peláším zas do spacáku, kde se dobrou hodinu pokouším zahřát a to jak pomocí zateplené tkaniny, tak i několika dlouhými hlty tuzemáku. Náhle se zpustivší přívalák z nás opět vysává veškerý optimismus a tak po dalším zateplování zevnitř i zvenčí zemdleně usínáme. Poslední dvě noci jsou před námi….vše je v rukou osudu, případně Svatého Petra, patrona všech rybářů. Zdá se mi ,že slyším, jak někdo říká …..a je tam, dokonce mi hlas ze snu připomíná ten Kafožroutův. Pro jistotu otevřu oči……není to sen, Martin se kvapem obouvá a narychlo rozvazuje plachtu chránící nás před deštěm. Vybíhám též….v takových chvílích mám pocit že bych zahanbil leckterého sprintera nebo jiného rychlostního sportovce a zmateně se setkáváme na palubě. Po 5ti dnech bez kontaktu a po dlouhé zimě v první ostré akci chvilku netušíme, která bije . První se vzpamatuje Martin ……tady, tady je prověšenej prut ukazuje zběsile…..to se stává když sumec urve trhací vlasec a pluje směrem k vám, pak žádná jiná signalizace záběru už přijít nemusí. Prut je můj dokonce, dojde mi duchapřítomně vzápětí a na nic nečekaje domotávám šňůru a sekám. Nic necítím povídám….je asi už v pr….., nicméně v takovém případě by měl vyplavat i velký a reflexně červený splávek. Ten však nevidím a tak znovu točím kličkou navijáku a podruhé razantně zasekávám. Jako do pařezu, povídám Martinovi svůj první dojem po kontaktu s rybou. Vyvezeno jsem měl cca 100 metrů proti proudu a sumec se klidně nechává unášet dolů k lodi. Pak ale náhle vycítil nebezpečí a s razancí rozjetého vlaku vyráží na vodu. Nejspíš díky studené vodě a ztuhlým svalům je však ryba malátná a unik se mi daří bez potíží zastavit. Zdolávání nebudu uměle protahovat protože to žádné drama zkrátka nebylo. Počáteční brutální síla je tatam a tak po dvou na vlas podobných únicích je ryba pod lodí, kde se drží zuby nehty u dna. Za pár minut už vidíme splávek…..předávám prut parťákovi a přelézám do vedlejší menší lodě odkud si ji podám tzv sumčím hmatem na první dobrou. Tuto záležitost nesvěřím u takové ryby nikdy a nikomu…..rybáři se bojí trojháků a sumčích kartáčů a tak se po dvacátém poklepání po hlavě kolikrát ještě fousáč zblázní a v poslední chvilce uteče. To se nesmí stát, tuhle rybu si oba zasloužíme ta je tvrdě vydřená v extrémních podmínkách a o to větší je prožívaná radost. Přijíždí kluci z lodi číslo 1 a připravujeme se společně na vytažení monstra do lodě. Náhle se vynoří ohromná rybí hlava ….Honza jen hlesne….to je strašná palice načež popadnu spodní čelist o velikosti půllitru a už nepustím. Společnými silami vytahujeme krasavce do loďky, která se najednou nezdá až tolik velká. Na první pohled vidíme, že kolem 2,5 metru tenhle kousek prostě má. Se zbytkem sil utíkám pro hruškovici ……takový úspěch se musí teamově zapít protože já sumcařinu vnímám jako souhru celého teamu a jednotlivec u monster z této kategorie sám nic rozhodně nesvede. Je den a tak se jdeme hned fotit, není nač čekat a s čím otálet. Ryba toho má dost i tak, takže vážení okamžitě zavrhuji……je to už má třetí ryba kolem magických 100 kilogramů a toto vědomí mi stačí a na pár kilech sem nebo tam mi v rámci zdraví mé kořisti rozhodně nesejde. Mnohem větší radost mám z měření, které ukáže poctivých 252 cm takže padla i poslední meta kterou jsem si kdysi vysnil a to pokořit délkovou hranici 2,5 metru. V 11 stupňové vodě skáču do vody skoro jako Michael Phelps a po pár tempech na rozcvičení pořídíme solidní fotodokumentaci a rybu ve zdraví pouštím. Následuje opět zahřívání a když už je nám všem teplo, některým dokonce téměř horko jdeme vše nachystat na poslední noc, od které se podle všech předpokladů dá hodně očekávat. Nebudu vás napínat, neudálo se vůbec nic, ale tak už to na rybách i v životě někdy bývá……když čekáme úspěch tak se nedostaví a přijde naopak v ten nejneočekávanější okamžik a vyrazí vám dech. Ráno stahujeme pruty, balíme věci a nabíráme kurz přístav. V šíleném větru a více jak půlmetrových vlnách to žádná sranda není, ale i tak po 4hodinách plavby stojíme po týdnu konečně na pevné zemi. Po dalších deseti hodinách stanu unavený a špinavý, ale živý a relativně zdravý a hlavně neskutečně šťastný v předsíni našeho bytu. Pohladím svou malou princeznu, políbím trpělivou spící ženu, podrbu vítající mě fenku Aju a po pořádné koupeli okamžitě usínám . Usínam s pocitem štěstí….štěstí z naplnění snu o přelstění rybího monstra, štěstí z několikadenního splynutí s přírodou, štěstím ze šťastného návratu k milované rodině. A až přijde volání divočiny znovu…..a ono přijde, tak opět vyrazím za podpory mých nejbližších a pokud bude moje cesta úspěšná, zase vám o ni v nějakém dalším článku povyprávím. Hrdobec